Vysoké Tatry - historie

19.1.2010

Původ názvu Tatry, toltry, osidlování tatranských oblastí, travertínová hora v Gánovcích u Popradu, Gánovský člověk, Horky

Historie – Vysoké Tatry

Nejčastěji se původ slova Tatry odvozuje od ukrajinského slova toltry , které se do slovenštiny překládá jako kámen nebo štěrk. Občas se objevuje i spojení jejich názvu s řeckým tédrom (hrot, štít) nebo se slovem tutur, které pochází z baskitského jazyka a které má podobný význam jako řecký výraz. Poslední dva názory však můžeme považovat za málo pravděpodobné, protože nejsou důkazy o tom, že by pod tatranskými vrcholy někdy žili Řeci nebo Baskové. Poprvé se v písemné podobě slovo Tatry objevilo v Kosmově kronice.

Historie osidlování podtatranské krajiny sahá do dávné minulosti, minimálně do období poslední meziledové doby. Archeologové shromáždili větší počet důkazů o tom, že pod tatranskými vrcholy sídlili už lidé neandrtálského typu. Je zajímavé, že všechny nálezy se váží na spišské nebo liptovské travertíně. V travertínové hoře v Gánovcích u Popradu se objevil odlitek kosti mozku gánovského člověka, stopy po dalším spišským neandrtálci se našly v travertýnách sousední obce Horky. Vědci předpokládají, že tito pravděpodobně nejstarší podtatranci žili v klimaticky poměrně příznivých podmínkách poslední meziledové doby před 90– až 120tisíci let.

Gánovský člověk

V roce1926 objevil gánovský kamenický mistr v travertýnové hoře neobvyklý oválný kámen neznámého původu. Po nešetrném otesání putoval do pražského Národního muzea. Po více jak dvacetiletém pobytu v depozitáři se nález dostal do rukou Dr. Emauela Vlčka. Uznávaný odborník na pravěk po obhledání kamene dospěl k překvapujícímu závěru, že je kusem léčebné kosti pravěkého neandrtálského člověka, který byl jedním z nejstarších obyvatelů pravěkého Slovenska. Gánovský člověk žil v blízkosti termálního pramene asi před 120-tisíci lety. Předpokládá se, že se pravděpodobně utopil omámený uhličitými plyny unikající z pramene. |Nad místem tragické události se navršila travertýnová hora a překryla tělesná pozůstatky mrtvého neandrtálce. Do mozkové části natekl vápnitý sinter, který v dutině ztvrdl, a tím se vyrobil její vápencový odlitek. Dnes jej můžeme vidět v stálé expozici Slovenského národního muzea na Bratislavském hradě.

Velké krajinné změny, které do tatranské oblasti přinesl konec poslední doby ledové, se odehrály ještě bez přičinění člověka. O několik tisíciletí později se však proměna přírodní krajiny podtatranských kotlin uskutečnila už v režii jejích nových obyvatelů. V mladší době kamenné nahradili kočující lovce a sběračů usedlejší a kulturnější pastýři a rolníci. Noví obyvatelé vypalovali lesy a nahrazovali je poli, pasekami a sídly. Vlastních Tater se však krajinné změny ještě nedotkly.

V první velké vlně stěhování, která se uskutečnila okolo roku 4000 př.n.l., pronikli od jihovýchodu do Popradské kotliny lidé bukovohorské a kanelovské kultury. Podobně jako jejich předchůdcům, i jim se nejvíce zalíbilo v oblasti Gánovců a Horky, kde si postavily sídla. Z početných archeologických nálezů jsou pozoruhodné nejvíce nálezy seker. V přibližně stejném časovém úseku osídlili lidé mladší doby kamenné i travertýnové pahorky okolo Bešenové na Liptově.

Ve starší době železné se podtatranská oblast stala místem příchodu lidí lužické kultury, kteří vynikali především rozvinutým rolnictvem a chovem hovězího dobytka. Stopy po jejich pobytu jsou nejvíce patrné v povodí řek Váh a Orava. Poslední století př.n.l. se na území Slovenska nesly ve znamení Keltů. Jejich celoevropská expanze neobešla ani tatranskou krajinu. Do krajiny pod Tatrami přišli roku 300 př.n.l. příslušníci prvního národa, jehož jméno známe a podmanili si dosavadní lid, který tuto oblast obýval. Porýnští Keltové sebou přinesli mnohé civilizační výdobytky doby železné, jako je železo, sklo a vyspělý typ keramiky. Hutnictví se rozvíjelo v centrech, kterými byly Gerlachov, Velký Slavkov a Stráně pod Tartrami. Památky po Keltech se našly dokonce i přímo na území Tater, kde těžili dřevo pro hutě a hledali naleziště rud.

Římská civilizace se dotkla podtatranské oblasti jen prostřednictvím kupců. Dokazují to nálezy římských mincí v Popradě, Novém Smokovci a Spišské Bílé. Keltské a germánské obyvatelstvo v prvních století našeho letopočtu nadále dominovalo a až v 8. a9. století splynulo s novým slovanským etnikem, které sem pronikalo podál Váhu.

V 11.a 12. století si oblast Tater podmanily jezdecké družiny starých Maďarů. Území a jeho obyvatelstvo se stalo dědičným vlastnictvím uherského krále. V této době se sem dostávají první němečtí rolníci, řemeslníci a obchodníci.

Velké změny přineslo do tatranské oblasti 13. století. Vpád Tatarů místní obyvatelstvo přežilo bez větších problémů, ale i přes to se uherský král Belo IV. rozhodl posilnit uherské hranice novými kolonisty. Dále tuto hranici zabezpečil vybudováním hradů (Oravský hrad, Liptovský Hrad…).

Na začátku 14. století skončili administrativní členění regionu, které bez větších změn vydrželo až do poloviny 19. století.

V 16. století podnikla kežmarská hradní paní Beáta Laská první turistickou vycházku do Tater. Spolu s vícero lidmi se vybrala do Doliny Bílé vody a vystoupila pravděpodobně až k Zelenému plesu. Ovšem poprvé výstup na tatranský vrchol popsal matematik a astronom David Frohlin v r. 1615, když vystoupil na Kežmarský štít.

První poloviny 17. století je obdobím úspěšného zkoumání Tater. Do poznání Tater se velkou měrou zapojil i Matěj Bel, slovenský vzdělanec evropského významu, kterého právem považovali za pýchu Uherska.

Do Tater se turistika jako taková dostala o hodně později než do Alp. Do konce 18. století ještě prakticky neexistovala. Hlavní příčinou pozdního příchodu turistů do Karpat byly těžkosti spojené s namáhavou dopravou.

Ani podtatranská krajina neobešly v 17. a 18. století série protihabsburských povstání. Podtatranští poddaní živořili v nevýslovné bídě a mnozí utíkali do Polska nebo do jižních, Turky opuštěných oblastí. Na začátku 18. století obsadili oblast Tater císařská vojska, která vypálila mnohé tatranské osady. Po podepsání Satmárského míru začal hospodářský rozvoj krajiny. Vznikaly nové cechy kožešníků, tkalců a obuvníků. Většina tamějšího obyvatelstva se však nadále živila chovem dobytka, ovcí a rolnictvím.

Podtatranská oblast si však i v 19. století zachovala hospodářský charakter. Průmysl se tu uchycoval jen velmi pomalu a kromě výroben lokálního významu zde nebyl ani jeden větší průmyslový podnik. Výše položená tatranská oblast byla v tomto období skoro nedobytná. Navštěvovali ji především pastýři a dřevorubci.

Podtatranské města a obce na konci 19. století ožily výstavbou železnice. Vyrostli v nich nové podniky textilního a dřevařského průmyslu. Tatry po roce 1945 zlidověly. Největší zásluhu na tom měla masová odborářská rekreace a další kolektivní formy cestovního ruchu. Masový nápor domácích a zahraničních návštěvníků Tater ustal až po roce 1989. V posledních letech však návštěvníků Tater stále přibývá.