Tatry - geografie a reliéf

19.1.2010

Vysoké Tatry, geografie, reliéf, Východní Tatry, Západní Tatry, Belianské Tatry, Tatranská žula, biotitické granoriodity, ledovec, Koprová dolina, Mengusovská dolina, zlomiska

Vysoké Tatry – geografie a reliéf

Pohoří Tatry se rozprostírá se na ploše 786 km2 , z toho je na Slovensku 550 km2. Tatry se člení na vyšší Východní Tatry a nižší Západní Tatry. Východní Tatry se dělí na Vysoké Tatry a Belianské Tatry. Obě části od sebe oddělují dva protilehlé dolinské systémy směřující do Kopského sedla.

Výrazně nižší okolní krajina poskytuje ze všech stran většinou úplný panoramatický výhled na nejkrásnější pohoří Slovenska. Charakteristická zubatá tatranská silueta se za příznivých povětrnostních podmínek objeví na horizontě i ve vzdálenosti desítek kilometrů od pohoří. Štíty Tater převyšují jižní kotliny o celé dva kilometry. Jsou nejvyšší nejen na Slovensku, ale i mezi všemi pohořími 1200 kilometrů dlouhého karpatského oblouku. Pohled do map nám potvrzuje, že v Evropě na sever a na východ od Alp není vyššího pohoří než jsou Tatry. Deset Tatranských vrcholů převyšuje nadmořskou výšku 2600 m. a dalších patnáct je vyšších než 2500 m.n.m.

Většinou se uvádí, že Tatry jsou žulové. Toto tvrzení není úplně přesné, protože tatranské žuly by se podle minerálního složení měli nazývat biotitické granoriodity. V geologické stavbě Tater mají výrazné dominantní zastoupení, když tvoří asi čtyři pětiny celého pohoří. Uprostřed granorioritů se jen sporadicky objevují jiné horniny, jako například ruly, svory, migmatity a další krystalické břidlice. Severním pohořím se táhne souvislé pásmo zvrásněných sedimentů. Na západě vstupuje na území Tater v masivu Sivého vrchu, protíná Roháčskou dolinu a za Osobitou postupuje dále na východ do polských Západních Tater. Na Slovensko se pásmo vrací v Tiché dolině a končí v Belianských Tatrách. Severní sedimentární lem Tater je na horniny velmi pestrý. Budují ho série vápenců, dolomitů, křemenů a pískovcových břidlic. Ve vápencích se vyskytují rozmanité krasové jevy. V Belianských Tatrách jsou to jeskyně a krasové jámy, ve vysokohorském prostředí Červených vrchů v Západních Tatrách můžeme najít i hluboké krasové propasti.

Tatranská žula

Tatranská žula je odlišná od české nebo skandinávské žuly. Na rozdíl od nich je dominující horniny Tater silně rozpukaná alpínskými hornotvornými silami.Tatranská žula je velmi nekompaktní, tato nekompaktnost způsobuje velké problémy zejména horolezcům. Padání zvětralých balvanů a bloků patří spolu s náhlými změnami počasí k častým příčinám úrazů návštěvníků tatranského vysokohorského prostředí.

Tatry jsou poměrně mladé pohoří. Podobně jako celé Karpaty, Alpy anebo balkánská pohoří patří k tzv. alpské Evropě. Podoba předtřetihorné tatranské krajiny se nenávratně ztratila, její tvary se navždy zničili v době mladších geologických dob. Asi jedinými pasivními dávných hornotvorných procesů odehrávající se v časech prvohor a druhohor zůstaly jen horniny budující nejvyšší karpatská pohoří. Současná podoba Tater se začala rýsovat až v období mladších třetihor asi před 15 až 20 milióny let. Předpokládá se, že z počátku byly jen nízkým středohořím bez skalnatých hřebenů a hlubokých dolin s plesy. Torzem povrchu třetihorných Tater by mohlo být například sedlo nad Popradským plesem. Až poslední dva milióny let přinesly do Tater rozhodující změny, které jim daly dnešní podobu. Postaraly se o ně zejména tektonické pohyby a vydatně jim při tom pomáhaly ledovce. Vnitřní síly pod Tatrami se přičinili o vyzdvihnutí pohoří nad okolní kotliny a brázdy do takové míry, že v ledových dobách dostaly až nad sněžnou čáru.

Ve čtvrtohorách se tatranské doliny vícekrát zaplnily ledovci a horské stráně se změnily na drsnou, nehostinnou tundru a chladnou kamennou poušť. Předpokládá se, že ve čtvrtohorách byly Tatry zaledněné nejméně třikrát. V posledním zaledněním, které začalo před 70-tisíci lety a trvalo asi 60-tisíc let, se obrovský skandinávský pevninský ledovec přiblížil k úpatí Tater na vzdálenost asi 250 kilometrů. Sněžná čára v oblasti střední Evropy klesla pod úroveň 1700 m.n.m.

V období největší ledovcové expanze pokrývaly ledovce oblast s rozlohou 15000 hektarů. Více zaledněná byla jižní část pohoří, která byla díky asymetrickému zdvižení pohoří vyšší. Jižní ledovce se rozprostíraly na ploše 8470 hektarů, severní ledovce zabíraly území s celkovou rozlohou 6530 hektarů. Nejdelší ledovec na severní straně Tater zaplnil Bielovodskou dolinu.

Na jižním úbočí byly největší ledovce v Koprové dolině a Mengusovské dolině. Poslední ledová doba skončila asi před 10-tisíci lety. V teplejším počasí se ledovce po bobu několika století z tatranských dolin úplně vytratily. Jejich čela nejdříve rychle ustupovaly do chladnějších stísněných karů, aby i tam podlehly účinkům čím dál tím teplejšímu slunci. Poslední z ledovců roztál asi před 8-tisíci lety.

Deset tisíciletí je příliš krátká doby na výraznější změnu vzhledu, který jim daly ledovce poslední doby ledové. Jediným výraznějším projevem změn ledovcového reliéfu je postupné zasypávání dolin kamennou sutí. Strmé boční svahy dolin ztratily po odlednění ledovou ochranu proti destruktivním povětrnostním podmínkám. Z obnažených skalních stěn se už několik tisíciletí uvolňuje množství zvětralých bloků a kamení. Tyto úlomky vytváří v dolinách hromady netříděných skal, které nazýváme zlomiska.