Ortler

6.3.2010

Ortler

Určení skupiny Ortleru

Skupina se nachází v severní Itálii, západně od Bolzana a dotýká se na západě švýcarských hranic. Z hlediska správního členění státu se rozkládá na území těchto provincií:

  • Bozen /severní a největší část skupiny/
  • Treient /jižní části
  • Sondrio – západní části a velmi malou částí v provincii Brescia.

Přirozenou hranici oblasti na severu tvoří údolí Vinschgau, kterým protéká řeka Adige /Etsch/, vede tudy železnice z Merana do Malsu a také silnice. Jižní hranici vymezuje údolí Val di Sole a sedlo Paso di Tonale, odkud k západu teče řeka Oglio, k východu řeka Noce.

Na západě je přirozenou hranicí řeka Adda a silnice ze Spondingu do Bormia, která vede přes sedlo Stilfser Joch /Paso d. Stelvio, 2757 ml. Východní ohraničení určuje údolí Ultental a spojnice St. Gertraud – Male. Skupina Ortleru je druhá nejvyšší ve Východních Alpách. Nejvyšší skupinou Východních Alp je Bernina ve Švýcarsku. Hřebeny tvoři v podstatě kříž, jehož středem je sedlo Langenfernerjoch (paso Cevedale, 3269 m). Většina vrcholů má příkré skalní nebo ledové stěny. Skupina je značně zaledněna a udolí jsou hluboká. Celým svým charakterem tvoří skupina Ortleru jakýsi přechod mezi Východními a Západními Alpami. Panorama tří vrcholů, Ortleru, M. Zebrú a Königspitze od chaty Schaubach-Hüttte je impozantní a plně se vyrovná úchvatným pohledům z Bernských nebo Walliských Alp. Ve východních Alpách se nenajde obdobný pohled. 15 vrcholů je vyšších než 3500 m, 2 vrcholy přesahují výšku 3800 m /Königspitze 3859 m a nejvyšší vrchol skupiny Ortler 3902 ml. Celou skupinu Ortleru lze rozdělit na čtyři části:

  • západní část: od sedla Pso. Cevedale přes vrchol Gran Zebru, Thurweiser Spitze, Bohe Schneid k sedlu Stilfserjoch. Vrchol Ortleru leží v bočním hřebenu, který vybíhá k severu
  • severových. část: od sedla Pso. Cevedale vede hřeben přes Eissee Spitze, Hintere Schöntauf Spitze, Vertain Spitze až k Laasu
  • východní část: od sedla Pso. Cevedale přes Zufallspitzen, Cima Venezia, Gramssen Spitze k Tuferspitze
  • jižní část: od sedla Pso. Cevedale probíhá mohutný a velmi zaledněný hřeben přes M. Cevedale, Palon della Mare, M. Vioz až ke Corno dei Tre Signori.

Největším ledovcem je Zufall Ferner, který se rozprostírá na sev. svazích Zufallspitzen, jeho záp. okraj vybíhá až k sedlu Pso Cevedale, vých. okraj sahá ke skalnímu žebru vybíhajícímu od La Forcola. Velké ledovce se nacházejí zejména v jižní části skupiny,jsou to ledovce Vedretta della Mare na vých. straně M. Cevedale a M. Rosole, Vedretta Rossa východně od vrcholu Palon della Mare a Vedretta dei Forní, který se rozkládá na severní straně hřebene Pzo Tresero -P.S. Matteo -M. Vioz. Ve východní části skupiny, jižně od vrcholu C. Venezia se nachází ledovec Vedretta di Careser.

Na severu od C. Venezia se svažují menší ledovce Hohen Ferner, Ultenmarkt Ferner a Schran Ferner. V západní části jsou zaledněny sev. svahy hory König Spitze, kde se rozprostírá ledovec Su1den Ferner. Z Ort1eru se sžažuje k severovýchodu Ort1er Ferner. Hreben od Thurweiser Spitze na západ k M. Livrio je pokryt menšími ledovci:

  • Trafoier Ferner, Madatsch Ferner, Eben Ferner a Vedretta de Vite11. V severovýchodním hřebenu, severně od hory Aussere Peder Spitze leží ledovec Laaser Ferner.

Vody 1edovců odvádí k severu potok Su1denbach, který protéká údolím Suldenta1 a Trafoierbach, který protéká stejnojmenným údolím. Oba se vlévají do Adige. Ze severovýchodní části odvádí vody P1ima-Bach na kterém je postavena přehrada Zufritt-See. Plima-Bach protéká údolím Martelltal a vlévá se do Adige u obce Latsch. Vody z východní části pohoří odvádí potok Va1schauer Bach nejprve de přehradního jezera Zoggler Stausse a dálee do Adige. Vody ze západních svahů odvádí údolím Valle dello Zebrú potok T. Zebrú do řeky Adda. Jižní část pohoři odvodňuje řeka Noce, která protéká údolím Val di Sole.

V celé oblasti se nachází značný počet přehradních jezer. Největšími jsou již zmíněná jezera Zoggler See a Zufritt See, dále Arzkersee na východě, Weissbrunnsee a Grünsee, obě le ží západně od obce Gertrand. V jižní části pohoří je přehrada Lego del Careser. V údolí Valle de Monte je ještě větší jezero Lago di Pian Palů.

Geologie a stavba hor skupiny Ortler

Geologické poměry skupiny Ort1eru jsou dosti komplikované. Nachází se zde pět pásem krystalických břidlic, probíhajících od západu k východu. Šesté pásmo tvoří třetihorní vápence. Severní zóna fylito-rulová se rozprostírá v severním okraji skupiny, podél údolí Vinschgau, zasahuje do Su1denu a do údolí Martell. Pásmo Lasských vrstev je tvořeno svorem a vyskytuje se zde unikátní bílý mramor. Hlavní hřeben skupiny od sedla Königsjoch až po Corno dei ""Tre Signori je tvořeno čtvrtohorním fylitem. V údolí Martell, mezi Bad Selt a Marteller A1m se vyskytuje tzv martellská žula. Jižní fylitové pásmo se táhne od údolí Val del Monte přes Val del Mare až do údolí Ultental. Pásmo tonalské břid1ice se rozkládá jižně od spojnice Val del Monte -Cercenapass Rabbi – Tonalpass. Nacházejí se zde lázně S. Apollonia s železitými prameny. Nejvyšší část skupiny Stilfser Joch – Trafoi

  • Su1den -K~n~gsjoch je tvořena tzv. Ortlerským triasem.

VysKytuje se zde převážně rula a břidlice. Na východě lze ojediněle nalézt žulu, na západě vystupuje mohutná vápencová deska, která je hlavní stavební horninou Ortleru, M. Zebru a končí ne Königspitze. Podloží je tvořeno svorem a křemenem. Nánosy jsou z vápence a pískovce. Z nerostů se vyskytují: slída, křemen, magnezit, tuha, měď, železo, olivín a další.

Flora, fauna a podnebí skupiny Ortler

Na popisovaném území je bohatá květena, zejména v místech, kde se vyskytuje vápenec. Dalším příznivým faktorem pro existenci květeny je jižní poloha skupiny. Do výšky cca 300 m se vyskytují jehličnaté lesy, do výšky cca 2500 m jsou lhorské louky a pastviny, výše jsou již jen kamenité svahy, skály a případně ledovce. Lze zde nalézt četné druhy primulí, různé druhy zvonků, arniku, protěž, hořce, jestřábníky, alpskou růži apod. Většina rostlin je chráněna. V lesích žije srnčí i jelení zvěř. Kamzičí stáda se tu pohybují poměrně řídce. Většinou se zdržují v údolí Laasertal. Běžně se vyskytuje liška, zejíc, veverka a jezevec. Medvěd zde již nežije. Na slunečných stráních v okolí Suldenu se vyhřívají hadi. Z ptactva si zaslouží pozornost především orel skalní.

Na území skupiny Ortleru byl zřízen národní park a flora fauna podléhají ochraně. Podnebí je vzhledem k menší zeměpisné šířce poněkud teplejší než v rakouských Alpách. Větším počtem slunečných dnů se vyznačují střediska Bormio, S. Caterina, Forni, Walga Mare, Rabbi, St. Gertraud i Sulden. Ve vyšších polohách nad 2500 m převládá chladnější podnebí. Nejvýhodnější měsíce pro vysokohorskou turistiku jsou červenec až září. Vrcholy jsou vystaveny častým větrům od severozápadu. V Suldenu a v severních údolích jsou častější deštové srážky.

Historie skupiny Ortler

Ozemí skupiny Ortler bylo ovlivňováno vývojem tři národů (Italové, Rétorománi a Tyrolové) a jejich zájmy se zde často střetávaly. Tím docházelo i ke změnám hranic. Místem největších střetů bylo údolí Vinschgau od Merana po Mals. Vedla tudy od pradávna římská cesta „Vis Claudia Augusta“, později důležitá obchodní cesta středověku z Itálie do Augsburgu přes Rechenpass. Po vybudování horské silnice z Bormia do Spondingu přes sedlo Stilfser Joch se otevřelo další spojení do Graubindenu a to přes průsmyk Jmbrail Pass. Místní obyvatelé se stavěli Římanůn na odpor a teprve od 15. stol se poměry mezi Římany o Réty zlepšily. Po rozpadu římského impéria vstoupili do údolí Vinschgau Gótové a po nich Frankové. Křestanství přicházelo na toto území od 7.stol. z dnešního Švýcarska, z Churu. Někteří hlasatelé víry přicházeli též ze Švábska,Bavorske a Irska. Působení irských mnichó v 8.stol. připomínejí fresky v kostele sv. Prokula u Naturnsu. Jsou to nejstarší fresky na území, kde se mluvi německy. Když v r.915 došlo ke spojení Churu s východofrnackou „německou říší“, vzniklo v údolí Vinschgau hrabství. Až do s středověku převažovalo obyvatelstvo románské, podobně jako v sousedním Graubündenu. Důležitou roli hráli páni z Taraspu, kteří byli nositeli léna churského biskupství a Ti r. 1150 zeložili benediktýnské opatství Marienberg. To se stalo pro celý kraj nejen střediskem víry, ale i vědy a osvěty.