Jizerské hory

8.1.2010

Jizera, Smrk (1126), Smrčská hornatina, Jizerská hornatina, Wysoka Kopa, Libverda, Ztracený potok, Czerniawa a Swieradów, jizerské ortoruly, Vysoký jizerský hřeben, Bílá skála u Příchovic

Jizerské hory

Toto nejsevernější pohoří na území České republiky bylo po staletí považováno za lesnatý výběžek západních Krkonoš. Je nazváno podle řeky Jizery, která pramení pod nejvyšší horou české strany Jizerských hor Smrkem (1124 m n.m.) a na svém horním toku tvoří státní hranici s Polskem. Nejvyšší horou pohoří je Wysoka Kopa (1126 m n.m.) na polském území. Po hřebenech Jizerských hor probíhá rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. Díky tomu, že tyto hory jsou první vystaveny převažujícímu vlhkému severozápadnímu proudění, mají velmi drsné podnebí. Od roku 1897 drží Jizerské hory celoevropský rekord v denním úhrnu srážek (29.7. zde spadlo za 24 hodin 345 mm vody). Rekordní v České republice jsou i zdejší zimní srážky, které v průměru činí za šest měsíců 800 mm.

Podnebí ovlivňovalo i charakter celé krajiny a Jizerské hory jsou proslulé rozlehlými plochami horských rašelinišť (vrchovišť), která zůstala vesměs nedotčená těžbou. Tyto hory byly vyhledávány turisty i pro hluboké hřebenové smrkové lesy a rovněž pro strmé malebné severní a západní svahy hor, které jsou porostlé mohutnými bučinami. Na těchto srázech stojí desítky metrů vysoké žulové skály, mnohé se skalními bludišti a vyhlídkami a jejich roklemi se řítí průzračné potoky s vodopády. Jizerské hory (část horského masívu Západních Sudet) představují samostatnou geomorfologickou jednotku se dvěma podcelky – nevelkou Smrčskou hornatinou a hlavní Jizerskou hornatinou.

Vůdčí horninou tohoto pohoří jsou žuly, tj. celá škála granitických hornin. Ty se dostaly na zemský povrch postupným obnažováním (trvajícím miliony let) dvou prvohorních žulových těles či plutonů. Starším z nich pod zemským povrchem před počátkem prvohor vyvřelý a posléze utuhlý lužický pluton, který do oblasti Jizerských hor zasahuje pouze na severozápadu. Tento pluton tepelně a tlakově proměnil ještě starší horniny (mořské usazeniny) zvané břidlice na krystalické břidlice. Z nich je nejvýznamnější pruh svorů na severovýchodě hor. V těchto svorech došlo ke zrudnění (cínovec – kasiterit u Nového Města pod Smrkem) a k pozdějšímu výronu řady minerálních pramenů (Libverda, Ztracený potok, Czerniawa a Swieradów). Další krystalickou břidlicí je vápenec a dolomit Vápenného vrchuRaspenavy. Ten byl přeměněn až na mramor. Nejvíc pozměněnou horninou vlastního lužického plutonu jsou tzv. jizerské ortoruly, které v Jizerských horách tvoří Vysoký jizerský hřeben v Polsku včetně hory Smrku. Jejich jemnozrnná odrůda (leukrokatní ortorula) se těžila jako stavební kámen nad Libverdou. Z následujícího období jsou známy z okolí Jizerských hor další přeměněné horniny – železnobrodské břidlice a křemence (Bílá skála u Příchovic). Rozhodujícím útvarem pro vzhled dnešních Jizerských hor je druhé žulové těleso čili krkonošsko – jizerský pluton, který sahá od Chrastavy po Sněžku. Také on utuhnul v prvohorách (karbon) a díky zvětrání a odnosu nadloží se dostal na zemský povrch a z jeho žuly (převážně biotického grandioritu, ale i z jiných typů žul) jsou vytvořeny všechny jizerskohorské skály, sklaní hřiby, viklany, skalní hrnce a bludiště. Ve třetihorách přibyly v horách i čerstvé vyvřeliny, vesměs čediče (přesněji olivinické nefelinity), z nichž zdaleka nejmohutnější je Bukovec nad Jizerkou a Buková hora u Jiřetína. Jak žula tak i čedič byly v Jizerských horách těženy. Ve čtvrtohorách Jizerské hory byly jen místně zaledněny a souvislý kontinentální severský ledovec se v době maximálního rozvoje zastavil na jejich severním úpatí. Krajinný ráz Jizerských hor byl zásadně změněn v 80. letech tohoto století, kdy smrkové porosty náhorní plošiny, poškozené imisemi z polských, německých i našich energetických zdrojů, byly velkoplošně odtěženy. Došlo tak k narušení samotné existence lesa jako vegetačního útvaru. Celkový spad znečišťujících látek (zejména oxidů dusíku a síry) je dosud velmi vysoký a Jizerské hory tak bohužel představují ekologicky jedno z nejpoškozenějších a nejkontrastnějších území ve střední Evropě. Pro obnovu a stabilizování lesních ekosystémů byla v roce 1993 založena Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor se sídlem v Liberci.

O přírodě a dějinách Jizerských hor, historii lesních pomníčků atd. zevrubně pojednává Kniha o Jizerských horách autora Miroslava Nevrlého (3.vydání, 1996, nakl. CIVITAS, 394 stran). Příroda Jizerských hor je zákonem chráněna v řadě území různých kategorií. Prvních 19 státních přírodních rezervací (SPR), zčásti tzv. řízených, zde bylo vyhlášeno již v r. 1960. V r. 1965 došlo k první (nikoli však poslední) úpravě a jejím výsledkem bylo vyhlášení 22 SPR. V r. 1967 (s účinností od 1. 1 . 1968) byla vyhlášena na území okresů Liberec, Jablonec nad Nisou a Semily (kde přímo sousedí s Krkonošským národním parkem) Chráněná krajinná oblast (CHKO) Jizerské hory. Její dnešní plošný výměr je 368 km2 , z toho 274 km2 lesní půdy. Rozkládá se v nadmořské výšce 320 – 1124 m (výškový rozdíl činí 804 m). Tato CHKO je jednou z nejstarších CHKO v českých zemích. Sídlo její správy je v Liberci, U jezu 10, tel.: 048 / 510 47 71.

Koncem minulého století při katastrofálních povodních bylo v Liberci rozhodnuto o stavbě soustavy údolních přehrad v Jizerských horách. Jednalo se o přehrady v Harcově (část Liberce)na Harcovském potoce, Mšeně (dnes část Jablonce nad Nisou)na Mšenském potoce, Bedřichově na Černé Nise, Mlýnici na Mlýnickém potoce, Fojtce na stejnojmenném potoce, osadě Darre (dnes Souš) na řece Černé Desné, přehradu na Bílé Desné a přehradu na řece Jizeře. Přehrada na Bílé Desné již dnes neexistuje (její hráz se protrhla několik měsíců po dokončení r. 1916) a přehrada na horním toku řeky Jizery nebyla bohudíky nikdy realizována, protože její stavba by byla příliš nákladná, nádrž by zničila jeden z nejkrásnějších koutů Jizerských hor – Rašeliniště Jizery (dnes Národní přírodní rezervaci) a v případě války mohla být snadno vyhozena Němci do povětří, čímž by se způsobila obrovská katastrofa (tato přehrada měla být dlouhá asi 20 km), jejíž následky by byly patrné až při soutoku Jizery s Labem. V osmdesátých letech tohoto století byla dostavěna poslední jizerskohorská přehrada – na řece Kamenici a jejích přítocích, která je zdaleka největší a odlišuje se vzhledem od všech ostatních.

Bukovec

Vrchol Bukovec leží v nadmořské výšce 1005 m.n.m. Pro srovnání: nevyšší vrchol české části Jizerských hor měří 1124 m. Čedičový podklad předurčuje vývoj půd bohatší na živiny, což se odráží i v nečekané rozmanitosti květeny. Jmenujme alespoň Mařinku vonnou, Bažnatku vytrvalou, Denivku dutou, Lýkovec jedovatý, měsíčnici vytrvalou, Oměj pestrý, Léčiveč alpský, Kapraď osténkatou a Pryskyřník platanolistý. Při sestupu severozápadního svahu si všimněte ekologicky zajímavého jevu. V tomto svahu se totiž uspěšně rozmnožuje planý jeřáb.

Naučné stezky – JIzerské hory

Naučné stezky se objevily v Jizerských horách nedlouho po jejich vyhlášení Chráněnou krajinnou oblastí. První z nich byla v roce 1971 naučná stezka Bukovec – Jizerka – Rašeliniště Jizerky. Spojuje několik význačných přírodovědných lokalit i pozoruhodností Jizerských hor. Z čedičového, na vzácnou květenu bohatého Bukovce sestupuje do nejstarší osady Jizerských hor a končí na rašeliništi Malé jizerské louky známé i pod názvem Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky. Vybudování stezky je dílem dobrovolných ochranářů přírody. Stezka má 15 zastavení v terénu opatřena vysvětlujícími texty (některé z nich jsou obsaženy i v tomto referátu) a byl k ní vydán barevný průvodce, a to jak v české, tak v německé mutaci. Na opačné straně hor byla vybudována v roce 1980 kratší naučná stezka Tisy pod dračí skálou a v roce 1989 exkurzní stezka Oldřichovské háje a skály v Oldřichově. V roce 1993 byla vybudována tříokruhová stezka v Novém městě pod Smrkem.

Rašeliniště Jizerky

Rašeliniště Jizerky jsou druhým největším rašeliništěm Jizerských hor, připomínajících svým charakterem a vegetací přírodu daleké severské tundry. Rašeliniště vznikala koncem doby ledové v terénu mělkých sníženin na nepropustném horninovém podkladě s dostatkem pramenišť. Hmotu rašeliniště vytváří nenápadný mechorost rašeliník. Zatímco jeho horní část ve vlhkém prostředí neustále přirůstá, lodyžky ponořené ve vodě nepodléhají rozkladu, ale procesu rašelinění. Vrstvy rašeliny v Jizerských horách dosahují místy mocnosti až 3 m. Ty se tak vytvářejí zhruba 10 000 let. Na rašeliništích a jejich okraji roste Borovice kosodřevina kleč, snášející dobře nedostatek živin i relativně vysoké zamokření.