• Hory 12
  • »Historie dobývání hor

Historie dobývání hor

6.1.2010

Historie, Alpy, Mont Blanc, Chamonix, Jaquese Balmat, Dr. Balmat, Arve, Mer de Glace, Andy, Kordillery, Himaláje, Karákorám, Mont Everest, K2, Wetterhorn, Matterhorn, Eiger, Monte Rosa, Kančendžanga, Lhotse, Mount Whitney, Mt. Logan

Stručná historie dobývání alpských vrcholů

Horolezectví je poměrně mladá disciplína a jeho počátky se datují teprve od poloviny 19. stol. Dříve lidé vystupovali do hor jen z praktických důvodů. Proto mezi prvními návštěvníky vysokých horských poloh byli především lovci kozorožců a kamzíků, hledači minerálů a bylinkáři. Teprve rozvoj vědy na konci 18. stol. podnítil zájem o hory i z vědeckých důvodů. Současně s vědci do hor přicházeli i první turisté, kteří o svých cestách napsali knihy. Tyto publikace do evropských nejvyšších hor přitahovaly další návštěvníky.

Dějiny horolezectví se psaly na svazích hory Mont Blanc (4. 810 m), nejvyššího vrcholu Evropy. Mont Blanc byl poprvé zdolán dne 8.8.1786, horským vůdcem Jaquesem Balmatem a lékařem benediktínského opatství Dr. Balmatem. Výstup podnikli ze Chamonix, městečka na úpatí Mont Blancu, v údolí řeky Arve.

Dějiny Chamonix a dobývání Mont Blancu

Dějiny Chamonix sahají nejméně do roku 1090, protože o údolí je již zmínka v darovací listině vévody savojského, který ho daroval řádu Benediktínů z Turína. V 13. stol. zde bylo založeno benediktínkské opatství. Do údolí pak začali postupně proudit noví osadníci, kteří se počali usazovat v okolí opatství až zde postupně vzniklo město. Původ názvu Chamonix lze dohledat již v oné darovací listině, kde se o něm mluví jako o Campus munitus, (francouzsky Champ Muni) neboli o opevněném poli, čímž se myslelo obdělávané místo, ukryté za hradbou hor; tedy z úhlu pohledu obyvatel nedaleké Ženevy, kteří tyto hory nazývali Les Montagnes Maudites. Například na mapě z roku 1723 je na břehu řeky Arve zakresleno místo s názvem Chammuny. Chamonix tehdy patřilo pod ženevskou diecézii a čas od času bylo navštěvováno ženevskými biskupy. V roce 1533 bylo Chamonix uděleno právo pořádat dvakrát ročně trh. Rozhodnutí Vrchního savojského úřadu z roku 1567 nařizuje opatovi ze Sallanchez a převorovi z Chamonix postavit na společné náklady most přes řeku Arve, po kterém by mohla jezdit zvířata s nákladem. Most byl skutečně postaven poblíž Servozu, na místě kde byla řeka úzká a její břehy tvořily pevné skály a byl známý pod názvem „Pont Pélissier. Most usnadnil přístup do odlehlého Chamonix. V té době se totiž řeka Arve musela na mnoha místech přecházet po chatrných dřevěných mostech. 30. června roku 1606 navštívil Chamonix Svatý František ze Sales v doprovodu pouhých dvou osob. O útrapách cesty, kterou vykonal pěšky, svědčily jeho zakrvácené nohy a ruce, poraněné od přelézání skal v soutěsce řeky Arve nad mostem v Servozu. Tehdy cesta nevedla nad soutěskou, jak je tomu dnes. Svatý František pobyl v Chamonixském opatství mnoho dní, navštěvoval chudé a nemocné, sloužil mše. Poté se odebral do Sallanchez. Ženevští biskupové čas od času navštěvovali odlehlé údolí, ale od roku 1650 sem nepřišel nikdo veřejně zajímavý. Až v roce 1743 sem na výletě zavítali páni Dr. Pococke a Mr. Windham. Teprve těmto dvěma gentlemanům svět vděčí za první praktické informace o Chamonixském údolí. Tito páni se vydali do hor údolím řeky Arve, jejíž údolí popsali sugestivním způsobem, ale bez přehánění a zbytečného přibarvování faktů. Nad Servozem popisují jeden most jako velmi špatný dřevěný most a druhý jako kamenný most. Nedaleko za druhým mostem se otevřely zelené louky v okolí Chamonix a pohledy na horské ledovce. Cestovatelé vystoupili na jeden z vedlejších vrcholů a popsali správně konfiguraci zaledněných údolí v okolí ledovce Mer de Glace, která tvoří tvar písmene Y. Jako první použili název Mer de Glace. Mimo to popsali i jakési křišťálové doly na úpatí chamonixských jehel, tedy žulových věží tyčících se do výšky přes 3. 500 m. Mr. Windhamovi později napsal dopis jistý Mr. Peter Martel, z jehož dopisu vyplývá, že věnoval určitou pozornost i zvěři a popisuje v oblasti výskyt kozorožce alpského, kamzíka horského a sviště horského. Též se zmiňuje, že v Chamonixském údolí nežijí medvěd a vlk. Během následujících dvaceti let do Chamonix přijíždělo jen málo turistů a většina z nich byli Angličané. V roce 1760 přichází do údolí Horace Benedict de Saussure.

Zatímco Mr. Windham teprve dával dohromady výpravu do Chamonix, dne 17. února 1740 se narodil v Ženevě Horace Benedict de Saussure. Mladý Horace vystudoval ženevskou universitu a brzy po absolvování se stal profesorem fyziky. Toto místo si udržel po dobu pětadvaceti let. De Saussure často cestoval a na cestách se věnoval geologii. Chamonix poprvé navštívil v roce 1760. Příštího roku cestu zopakoval a od té doby každým rokem vyrážel za poznáním hor. Alpy navštívil nejméně třicetkrát, mimo to cestoval do francouzské Jury, Vogéz, do Německa a Švýcarska. Navštívil Sicílii a přilehlé ostrovy. To vše s geologickým kladívkem v ruce. V roce 1887 vystoupil na vrchol Mont Blanc, kde strávil přes tři a půl hodiny a věnoval se vědeckým pozorováním. De Saussure rezignoval na funkci profesora v roce 1786. Potom se stal členem ženevské rady dvou set a když v roce 1798 Ženeva připadla Francii, nakrátko se stal členem Národního shromáždění. Během Francouzské revoluce přišel o většinu majetku, zároveň se u něj projevila dnes nespecifikovatelná choroba. De Saussure umírá 23. ledna 1799. Již po první návštěvě Chamonix se De Saussure zabývá myšlenkou výstupu na vrchol Mont Blanc. Vypisuje proto odměnu za nalezení cesty k vrcholu. Sám podniká neúspěšný pokus v září 1785. Expedice ukončila svůj neúspěšný pokus ve srázech vrcholu Aiguille du Gouter pro nepříznivé sněhové podmínky. Tehdejší pokus se odehrával v místech dnes používané normální výstupové trasy, tedy pod Aiguille du Bionnassay a Aiguille du Gouter. Teprve až v roce 1786 dosahují první dva lidé vrcholu. Tito dva lidé byli hledač krystalů Jasques Balmat a lékař z benediktínského opatství Dr. Francois Paccard. Již v červnu onoho památného roku zkoumala přístupovou cestu skupina horského vůdce Pierra Tairraze. Po překročení vrcholu Aiguille du Gouter se na Bossonském ledovci setkal s další skupinou vedenou Dr. Paccardem. Cesta kterou tato druhá skupina prošla, byla o mnoho rychlejší a méně nebezpečná než cesta Tairrazova. Obě skupiny se spojily v jednu ve svém úsilí najít cestu k vrcholu. Celá skupina došla až za Dome du Gouter a shledala další cestu po hřebeni ostrém jako nůž jako velmi nebezpečnou. Protože se zhoršilo počasí, výprava se obrátila na zpáteční cestu do Chamonix. Tuto výpravu sledoval jako nezvaný host podivín Jacques Balmat, kterého nikdo v Chamonix neměl rád. Balmat si během zhoršení viditelnosti nevšimnul, že se skupina začala vracet a zůstal nahoře sám. S blížící se nocí musel zanechat dalšího pátrání a vrátit se. Noc jej zastihla ve 4.000 m. Uchýlil se proto do jeskyně v ledovci, kde musel celou noc vzdorovat zimě, spánku a podchlazení. Ráno bylo jasné a klidné a Balmat pozoroval ze svého ledového úkrytu, jak slunce ozařuje vrcholy Bernských Alp – Eiger, Jungfrau a Finsteraarhorn. Sníh byl zmrzlý a tvrdý jako mlat. Balmat snadno překročil sněhové pláně horního Bossonského ledovce a jakmile překonal trhliny na jeho okraji, snadno se dostal až pod vrcholovou kupoli. Odtud viděl, že další cesta k vrcholu je snadná. Téhož dne se vrátil do Chamonix, kde nikomu o svém objevu neřekl. Až za několik týdnů, kdy se již zcela zotavil po přestálém dobrodružství učinil Dr. Paccardovu nabídku výstupu na vrchol. Jako den výstupu na vrchol zvolili 8. srpen. Zajistili si svědky u dalekohledů, kteří pak onoho památného dne sledovali z vrcholu Bréventu, jak okolo osmé hodiny večerní dvě postavy dosahují vrcholu Mont Blanku. Samotný výstup začal již den předtím. Dvojice přespala v útulně ve výši 2.700 m a po celodenní dřině, při západu slunce dosáhli oba dva vrcholu. Dne následujícího se oba hrdinové vrátili do Chamonix. Jakmile se De Saussure dozvěděl o úspěšném výstupu na vrchol Mont Blanku, sám přijel do Chamonix a počátkem září se vydal v doprovodu skupiny horských vůdců a nosičů k vrcholu. Především nepříznivé sněhové podmínky v horních partiích hory přinutily De Saussura k ústupu. De Saussure se svého cíle nevzdal a pro příští rok zvolil jinou taktiku. Najatí horští vůdcové monitorovali terén již od června roku 1787. V červenci Jacques Balmat ještě s dvěma dalšími lidmi vystoupil na vrchol podruhé. Tento druhý výstup se nikdy nedostal do seznamu známých výstupů na Mont Blanc. De Saussure přijel do Sallanchez v červenci, kde jej přivítal Balmat. Teprve až když na hoře nastaly vhodné podmínky, oba dva vyrazili k směrem vrcholu. Prvního dne vystoupali během šesti hodin do výšky 1.800 m nad dno údolí (2.700 m n. m.), kde bivakovali poprvé. Druhý den se již pohybovali na ledovci. Když odpoledne dosáhli výšky 4.000 m bivakovali podruhé. Během noci viděl De Saussure ze svého bivaku, jak sněhové pláně odrážejí měsíční svit tak intenzivně, že viditelné byly jen hvězdy první velikosti. Během výstupu i bivaku všichni účastníci výpravy trpěli akutní horskou nemocí, která se u nich projevovala nevolností, nechutenstvím a zvýšenou tělesnou teplotou. Protože tehdejší primitivní vařiče nedokázaly vyrobit z ledu a sněhu dostatek vody pro skupinu dvaceti osob, rovněž trpěli nedostatkem tekutin. Během třetího dne dosáhli vrcholu, kde De Saussure vykonal různá fyzikální pozorování. Zjistil, např., že na vrcholu hory je atmosférický tlak jen poloviční oproti tlaku v úrovni mořské hladiny. O půl třetí odpoledne, po čtyřech hodinách strávených na vrcholu, začala skupina sestupovat. Během sestupu byli nuceni ještě dvakrát bivakovat, než dosáhli Chamonix. De Saussurovi se splnil sen, po kterém toužil celých dvacet sedm let. Ve svých poznámkách si ale zaznamenal, že na vrcholu hory necítil žádné uspokojení. Teprve dlouho po návratu, až odezněla únava, dostavil se pocit štěstí. Od prvního výstupu na Mont Blanc, v roce 1786 bylo během následujících šedesáti sedmi let dosaženo vrcholu hory celkem jen čtyřicet pětkrát. V roce 1851 dosáhl vrcholu Angličan, novinář Albert Smith, spolu se třemi oxfordskými studenty a s šestnácti nosiči, který svůj výstup popsal dramatickým způsobem v knize a celých sedm let o něm pořádal přednášky v Alpském spolku. Ve viktoriánské Anglii se stal Mont Blanc mezi střední třídou tak populární, že byl zdolán osmdesát osmkrát během následujících pěti let. Do roku 1858 vystupuje na Mont Blanc dvacet až třicet horolezců ročně. Pro srovnání, v současnosti vystupuje na Mont Blank v sezoně při dobrém počasí až dvě stě lidí denně!

Zlatý věk alpinismu

V téže době začíná v Alpách tzv. Zlatý věk alpinismu. Jeho počátek se datuje do roku 1854, kdy byl poprvé zdolán Wetterhorn (Sir. Alfred Wills) a Duffourspitze (bratři Smithové). V roce 1858 byl Agličanem Ch. Barringtonem a dvěma švýcarskými horskými vůdci poprvé zdolán Eiger. Ve stejném roce podniká Angličan John Tyndall první sólový výstup na Duffourspitze v masívu Monte Rosa. V roce 1865 byl poprvé zdolán Matterhorn Angličanem Edwardem Whymperem. Výstupem na Matterhorn končí jedenáctileté období Zlatého věku, kdy bylo poprvé zdoláno sto osmdesát alpských vrcholů. Polovina z nich byla zdolána Angličany.

Dobývání pohoří Kavkaz, Himaláje, Karákorám, Andy, Kordillery

Poté co byly zdolány všechny alpské vrcholy, zájem horolezců se obrací na další světová pohoří. Pozornosti neuniká pohoří Kavkaz na pomezí Asie a Evropy. Během několika let jsou poprvé zdolány Kazbek, Elbrus a Ušba. První pokusy o dobytí vrcholů se odehrávají i v nejvyšších světových pohořích, v Karákoramu a Himálaji. Ovšem nejvyšší vrcholy světa čekaly na dobytí až do poloviny 20. stol. Podnikání horolezců neunikly ani jihoamerické Andy. Angličan Edward Whymper stanul v roce 1880 na vrcholu Chimboraza ve výši přes 6.000 m. Jeho kniha o ekvádorských Andách do oblasti přitáhla další horolezecké nadšence. Ani hory Severní Ameriky neunikly zájmu anglických horolezců. Přítomnost anglických horolezců měla na severoamerické Kordillery, podobný vliv jako předtím na Alpy. Díky evropské injekci pak během několika let došlo v Sev. Americe k silnému rozvoji horolezectví, díky němuž se stále zlepšovala technika lezení. Napřiklad horský vůdce Rakušan Conrad Kain přenesl z Alp do Sev. Ameriky nový sportovní přístup k problémům. Kain vedl i výpravu na nejvyšší horu Kanady Mt. Logan (6.050 m). V masívu Grand Teton ve státě Wyoming působili členové Apalačského horolezeckého klubu, Keneth Henderson a Robert Underhill. Tito horolezci přinesli z Alp do Ameriky novou techniku jištění za použití lana a jiných umělých pomůcek. Underhill posléze přesunul těžiště svého působení do kalifornské Sierra Nevady. Hory jsou dobrým příkladem staré známé pravdy, že historie se stále opakuje. Horolezci jsou velcí cestovatelé a proto nepřekvapuje fakt, že pod významnými výstupy v Alpách, Andách a Himálaji jsou podepsáni stále titíž lidé. Mezi událostmi v Himálaji po 2. svět. válce a událostmi v evropských Alpách zhruba o sto roků dříve je značná podobnost. Hlavní vrcholy v obou pohořích zůstávaly nezdolány doku nepřijeli „alpinisté“ z cizích zemí a jako průvodce a nosiče si nenajali lidi, kteří žili na dohled od vysokých štítů. Tito domorodci, kteří doposud žili jako zemědělci a pastevci velice rychle přišli na to, že horská turistika nabízí únik ze zavedené hierarchie v místním sociální struktuře. Švýcarští sedláci se stali horskými vůdci; nepálští horští zemědělci Šerpové se stali sirdáry horolezeckých výprav. S jejich pomocí byly dosaženy všechny dosud „nedosažitelné“ vrcholy. Obě oblasti měly svůj „Zlatý věk“ o délce zhruba jednoho desetiletí, kdy byly poprvé zdolány nejdůležitější vrcholy. V Alpách toto období trvalo od roku 1854, kdy byl zdolán Wetterhorn až do roku 1865, kdy byl zdolán Matterhorn. O sto deset let později (1950–60) nastává v pohořích Karákoram a Himálaj nový „Zlatý věk“, kdy je během deseti let poprvé zdoláno všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Nevyšší vrcholy padly jeden za druhým jako domino: Mount Everest v r. 1953, K2 v r. 1954, Kančendžanga v r. 1955, Lhotse v r. 1956. V alpském i himálajském období navrátivší se dobrodruzi psali knihy, dělali přednášky a dávali rozhovory novinářům. Jak se dalo očekávat, široká veřejnost chtěla prožít v horách podobná dobrodružství. Do roku 1870 se mnoho obyvatel vesnic v Alpách přeorientovalo na horskou turistiku. Na den pochodu od každého významného alpského vrcholu byla vybudována chata. Turisté mohli přecházet mezi jednotlivými chatami a horolezci je mohli využívat jako svou základnu pro výstupy k vrcholům. Místní lidé začali pracovat v horách jako průvodci, nosiči a chataři; jiní se zase orientovali na služby v údolích jako hoteliéři a restauratéři.

Porovnání evropských, asijských a amerických pohoří

Tyto význačné podobnosti mezi Alpami a Himálajem znamenají mnohem více než jenom křížení sociálních struktur u obyvatel hor. Současná popularita trekkingu a lezení v Himálaji byla rozšířena především psaným slovem, a toto slovo neustálým opakováním navozuje naprosto mylný dojem, že kolébka horolezectví leží v Evropě, odkud se rozšířilo do světa. Technika lezení s lanem se samozřejmě rozšířila do světa z Alp. Ale to neznamená, že horolezectví a horská turistika mají své kořeny v Evropě. Tento pohled jednoduše ignoruje činnost domorodců v horách, a vkládá přehnaný význam událostem v Evropě a alpskému vzoru. Například, Eric Newby ve své knize z roku 1977, Velké výstupy, popisuje Younghusbandovo překročení sedla Mustagh v roce 1877, jako jeden z prvních velký činů ranných dnů horolezectví. Vynechány jsou skutečnosti, že na obou stranách téměř 6.000 m vysokého průsmyku žili od pradávna lidé, kteří jej překračovali se zvířaty na obchodních cestách a při válečných výbojích. Na jižní straně sedla bylo dokonce dávno vybudováno hřiště pro místní variantu koňského póla. V jiné části světa, v Andách, Indiáni v oblasti Atacamy dosáhli již před rokem 1550 našeho letopočtu 6.500 m vysokého vrcholu, tedy vrcholu vyššího než byl údajný rekord Lorda Martina Conwaye z roku 1892. Obsidiánové odštěpky nalezené na vrcholu Mount Whitney, nejvyššího vrcholu Spojených Států Amerických mimo Aljašku, naznačují, že Indiáni vystoupili na tento vrchol již velmi dávno. Někteří historikové se snaží dokázat, že Alpy jsou kolébkou horolezectví ve významu sportovním. A to tím, že přikládají všem dřívějším výstupům nějaký ryze praktický důvod, zatímco lezení jen pro věc samotnou-tedy pro sport-vzniklo v Alpách. Jenže je mnohem snazší přiřknout praktický důvod prvnímu výstupu na Matterhorn (slávu), než výstupu osamělého levharta na vrchol Kilimandžára ve výšce 5.800 m, což je velmi vysoko nad běžným místem výskytu tohoto druhu. Vyhledávání míst výše položených než je běžné místo výskytu je univerzální mezi inteligentními tvory. Například, existuje nějaký praktický důvod k tomu, aby orel vyletěl tak vysoko nad zem, že už nemůže spatřit kořist?

©Otto Hauck