Dolomity 2010

21.9.2010

Cstopis z pohoří Dolomity v Itálii

Vysokohorská turistika a 1. světová válka. Dva zdánlivě nesouvisející pojmy se v italských Dolomitech velmi zajímavě střetávají a zcela jistě zanechají v srdcích turistů hluboké dojmy.

Ale to jsme trochu předběhli. Na začátku byla naše obyčejná chuť poznat tolik opěvované hory a především místní vyhlášené feraty. Informací o turistice v Dolomitech i horách samotných je dnes spoustu (od knih, průvodců až po internet), nákup mapy či průvodce také není žádný problém, stačilo jen zajít do příslušné prodejny. I z tohoto důvodu jsou následující řádky spíše „tipem na túru“, než klasickým popisem „co, kde a jak“.

Cesta do Itálie je standardní, autem po dálnici na Brennerský průsmyk (platí se zde mýto) a dále přes Klausen, St. Ulrich, Passo Sella, nekonečné serpentiny do Canazei a do městečka Pera (1326) ve Val di Fassa, kde jsme se ubytovali v kempu Soal. Výhoda kempu je velká: leží v srdci Dolomit blízko města (obchod, restaurace), cena ubytování nízká, místa pro stany i auta dostatek, nevýhodou je celkově nízká úroveň kempu (vše jsme ale bez problémů zvládli). Nutno říct, že všechna městečka v údolí jsou čistá a uklizená, grafiti nikde neuvidíte. Dalších kempů, penzionů, hotelů je tu nepočítaně, stačí trochu zapátrat na internetu, příp. si nechat ubytování zajistit přes cestovní kancelář.

Při plánování túr jsme počítali s využitím místní autobusové dopravy, a rozhodně ji lze doporučit. Není třeba jezdit vlastním autem a hledat místo na parkování. Klimatizované autobusy projíždějí celým údolím Fassa až k jezeru Fedaia pod nejvyšším vrcholem Dolomit Marmoladou, jezdí přesně, po celý den a na každé zastávce je vyvěšen jízdní řád. Jen pozor, některé zastávky jsou na znamení, při nastupování vždy sdělte průvodčímu (ano, v autobuse je řidič a průvodčí, prodávající jízdenky) přesný název zastávky. My jsme nastupovali na zast. Pera Ponte, která leží cca 300 m od kempu ve směru do centra Pera. Název zastávky je v jízdním řádu.

Za výchozí bod první túry jsme zvolili město Alba, kam pochopitelně jezdí autobus. Dále už pěšky k chatě Ciampac (chaty se nazývají Rifugio), cesta trvá 1:15 hod. Kousek pod chatou začíná ferata Finanzieri, která bohužel pro nás byla uzavřená z důvodu velké nebezpečnosti v její horní části. Pokračovali jsme tedy na sedlo Forcia Negra (2509) a dále na chatu Passo di S. Nicolo, tento úsek zabere 3:30 hod. Nad chatou S. Nicolo jsme viděli první pozůstatky 1. sv. války, opěrné zdi, zbytky baráků a do skal vytesané střílny. I tyto nepatrné zbytky bojů mocně zapůsobí a člověk si nutně představuje, jak krutou část života zde bojující vojáci asi museli prožít.
Na chatě S.Nicolo jsme si zakoupili občestvení, neboť cca 200 m nad ní začíná těžká, ale krásná ferata Kaiserjäger na vrchol Col Ombert (2670), odkud je výhled na blízkou Marmoladu. Výstup trvá 1:30 hod. Nástup feraty je těžký (přes převis), dále pokračuje v lehčí, ale stále exponované stěně.
Z vrcholu Col Ombert jsme sestoupili až na chatu Contrin, kde jsme si den předtím telefonicky zamluvili ubytování. Jsou to vlastně dva domy, restaurace a ubytovna. Personál mluví německy i anglicky, chata-restaurace je nově rekonstruovaná, příjemná a útulná. Chata-ubytovna je starší, ale rovněž čistá a upravená. Za 40 Eur/os. jsme přespali, v ceně je večeře i snídaně! Večerní siesta na chatě nás na další den, kdy byl v plánu výstup na Marmoladu, příjemně naladila.

Další den v 8 vyrážíme do prudkého stoupání, jdeme do sedla Forcella la Marmolada (2896), úsek trvá 2:15 hod. Zde začíná ferata Hans Seifert , vedoucí na vrchol Marmolady. Ferata je relativně snadná, dobře jištěná. Je dobré mít sebou pomocné lano nebo alespoň smyci na přídavné jištění, v některých místech bylo totiž jistící lano pod sněhem a nezbylo, než se „odcvaknout“ a kousek přejít po sněhu. Toto „odcvaknutí“ je ovšem velmi riskantní, neboť na strmé skále může být jedno uklouznutí fatální. Poslední úsek na vrchol vede po sněhu, úsek už není tak strmý. Na vrcholu Marmolady je otevřena malá chata, kde lze zakoupit základní občerstvení. Počasí bylo velmi proměnlivé, od slunce až po sněhovou přeháňku, zimní oblečení je nutné. Sestup po sněhovém hřebínku, kratší feratě a ledovci jde rychle, z vrcholu na chatu Pian dei Fiacconi jsem došli za 1:30 hod. Mačky jsme nepotřebovali (ale měli jsme je sebou), cepín ano. Po čaji a pivu jsme sestoupili až k jezeru Fedaia (0:50 hod.), odkud jezdí autobus až do města Pera.
Tento dvoudenní přechod byl velmi krásný, výhledy stojí za to.

Po dni odpočinku jsme vyjeli autobusem opět k jezeru Fedaia, tentokrát ale vystupujeme na hřeben Padon naproti Marmoladě. Od jezera jsme došli do sedla Porta Vescovo za 0:40 hod. Dalších 20 min. trvá pochod k nástupu na feratu Trinceé. Úvodní stěna je strmá, dále je výstup jednodušší, na konci je pro zpestření vybudován lanový most. Cesta od nástupu po most zabere 1:00 hod. Další postup je „nahoru-dolů“ relativně lehkého lezení až k bivaku Bontadini (2552). Přechod celého hřebene od mostu po bivak nám trval 3:30 hod., v několika místech lze feratu opustit a sestoupit k jezeru Fedaia, to ale znamená minout zbytky válečného opevnění, které je zde skutečně impozantní a znamená silný zážitek. Tunely, trosky baráků, střílny ve skalách a opěrné zdi stojí opravdu za to vidět. Od bivaku Bontadini nezbývá než sestoupit k jezeru a podél něho dojít k jeho přehradní zdi, kde je zastávka autobusu. Všem lze doporučit návštěvu vojenského muzea u jezera, ve kterém je mimo jiné i maketa původního vojenského postavení ve skalách. Muzeum je otevřeno do 17:30. U jezera je několik chat a restaurací, hladem ani žízní zde turisté netrpí.

Poslední naší túrou byla ferata Franco Gadotti s výstupem na vrchol Punta d. Vallaccia (2639). Dlouhým pochodem (2:15 hod.) z Pera, přes chatu La Soldanella a prudkým stoupáním jsme dorazili k bivaku Donato Zeni (2100), nad kterým začíná ferata. Ferata samotná není náročná, obtížnou ji činí především členitost terénu a délka pochodu mezi jejími jednotlivými lezeckými úseky. Jde vlastně o výstup na tři vrcholy: Cima Dodici (2443), Sas Aut (2555) a Punta d. Vallacia. První úsek na Cima Dodici vede úzkým žlabem, je to spíše zajištěná pěší cesta. Úsek z Cima Dodici na Sass Aut je vyloženě pochod po travnatých loukách na hřebeni. Z vrcholu Sass Aut je nutno slézt jištěnou cestou prudkým zářezem, podlézt obrovský vklíněný balvan (ferata je rovněž vedena pod tímto balvanem, je to velmi originální lezecké místo), za balvanem cesta odbočuje znovu nahoru přes suťové pole a louku na vrchol Punta d. Vallaccia. Cesta od bivaku na vrchol Vallaccia trvá 3:30 hod.. Z vrcholu Vallaccia je fantastický kruhový rozhled, lze přehlédnout všechny významné dolomitské vrcholy. Sestup přes sedlo La Costella (2539) na cestu č. 615 je krátký, další sestup po této cestě zpět k bivaku Donato Zeni je náročný, cesta vede suťovým, uklouzaným žlabem, trvá cca 1:00 hod. Dále od bivaku jsme pokračovali stejnou cestou, jako nahoru až do Pera, což trvalo cca 2:00 hod.

Dojem z Dolomit je jednoznačně pozitivní, jistě bychom se do nich opět rádi podívali. Zajištěných cest je tu nepočítaně…

Na závěr několik faktických údajů:

Čísla v závorkách udávají nadmořskou výšku místa.

Času pochodu jsou orientační, nutno podotknout, že naše tempo bylo pohodové, s přestávkami na focení, občerstvení apod.

Všechny názvy jsou převzaty z mapy freytag&berndt, Grödner Tal, 1:50 000. Mapa je běžně k sehnání.

Feraty jsou dobře popsány v publikaci vydavatelství Kompass, Zajištěné cesty 966, Dolomity sever. Opět lze běžně zakoupit.

Pro zájemce o 1. sv. válku je k dispozici kniha Milana Čepelky, Fronta v Dolomitech 1915–1917, 5. vlastní vydání 2009 (k našemu překvapení jsme ji koupili v muzeu pod Marmoladou).

Nesrovnalost a nenapodobitelnost, úchvatnost i závratnost, místo, kde se snoubí romantika a malebnost s drsností a nepřístupností; oblast, kde se setkává harmonie i výstřednost, bledý tón i čarovná barevnost… Takové jsou Dolomity

(M. Čepelka, Fronta v Dolomitech 1915–1917)

Dolomity Superski

©Martin Šeplavý