Prisojnik - Prisank

19.1.2010

Expedice ze sedla Vršič, severní stěna Prisojniku, Skrlatica, Križ. Kriški Podi

Expedice Prisojnik – Škrlatica

Pátek

Cesta Vídeň, Klagenfurt, Villach, Würzenpass (neodbočovat na Slovinsko ale jet rovně na Würzenpass), K. Gora, Vršič. Přespání proběhlo před slovinskými hranicemi při odbočce do lesa u průsmyku před KG, asi 10 km od ní.

Sobota

1. den Malá Mojtrovka ze sedla Vršič, cca 15:00–17:00 hodin.

Neděle

2. den Kopiščarjeva Pot. Z Pogačnikova Domu (přespání jako SOEAV za 7€!!!), Prisojnikovo okno cca 10:40 Prisojnik dosažen v 12:40 Sedlo pod Razorem 18:45 Bivak u Pogačnikova Domu 19:50 Pogačnikov dom byl dnes v neděli poslední víkend v září zavřený ve 12:00. Ve Winterraum vedle byli 2 češi, jsou tu deky a matrace. Po sestupu ze zadního okna následuje vzdušná a krátká ferrata, sestup do údolí a následně stoupání s další kratší fermatou, která brzy končí a následuje dlouhé, nekonečné a vyčerpávající stoupání až do sedla pod Razorem. Odtud je psáno na Pogačnik 45 min. a na Razor 1 hodina. Jediným problémem zde je absence vody. Pro vodu musíme až dolů k jezeru, ale večer jsme již tak unaveni, že po 2 kořaličkách a usínáme.

Radim: Piva koupíme v Golčově Jeníkově! A myslel Krajnskou Goru….

Pondělí

Ráno jsme s Martinem vyrazili pro vodu dolů k jezeru Kriški Podi, kde nás hlasitým cinkáním uvítali ovce. Půjčil jsem si Radimovi sandály, což nebyla optimální volba. Jezero bylo dál a po horší cestě, než se za šera předchozího dne zdálo. Nezalekli jsme se ovčího trusu kolem jezera a do připravených PET lahví nabrali vodu a následně jsme se svlékli a opláchli si zpocená těla studenou horskou vodou. Uvařili jsme těstoviny s lunch meatem a fazolemi a pomalu se začali balit k bivaku IV pod Škrlaticí. V sezóně je zde taxa za přespání 12€. Jsou zde celkem 2 místnosti s celkem 20 lůžky (8+12). K dispozic je zde suchý záchod. Matrace a deky jsou zde také. Slunce svítí a počasí přeje, uvařili jsme a pokochali se krásným počasím a v cca 13:30 ráno jsme zvedli kotvy směrem k bivaku. Chtěli jsme podle mapy vyrazit pravou cestou, tak abychom měli horní jezero Kriški po levé ruce.Značená cesta nás však zavedla na sruhou cestu, ze které jsme sešli k jezeru, kde jsme se opět jen s Martinem vykoupali (Radim raději smrděl jak Cap) a nabrali vodu. Tu jsme však nenacházeli a tak jsme šli intuitivně pod štít vrchlu Križ. Občas jsme potkávali téměř neznatelné značky a cesta byla plná suti a velmi těžce schůdná. Byla zřejmě zavřená, neboť vedla kolem jezera, ze kterého bylo vedeno potrubí do Pogačnika. Možná byla nadmíru poškozená erozí nebo lavinou kamení. Po úmorném výstupu jsme dorazili do místa, kde se obě cesty spojovaly a kousek odtud byl rozcestník. Od něj jsme si vyrazili na blízký Križ (2400), který byl jen cca 10 minut ze sedla. Batohy jsme nechali u cedule a vyrazili tedy nalehko nahoru. Križ je sevřen mezi štíty Razoru a Stenaru a je z něj pěkný pohled na Triglav. Dobře vidět byl i Prisojnik. Poté jsme sešli dolů k bivaku IV, kde byli 3 slovinci (nesdílní). V bivaku bylo celkem 6 postelí. Na zítřejší výstup jsme dali věci k Martinovi do batohu a chystáme se vyrazit zítra na Škrlatici na lehko. Ostatní věci necháváme zde.

Úterý

Nakonec spíme všichni 3 dole s „dědou“ a jako první usíná Martin. Rozjíždí se slušný koncert. Noc nic moc. V 5:50 bás budí Radimův telefon (můj nezazvonil) a pomalu se soukáme ze spacáků. Zvetíme se, dáme krajíc chleba a vyrážíme před sedmou vzhůru. Děda je nám v patách. Po cestě potkáváme romantický nápis K+N poskládaný z kamenů. Na odbočce na Škrlatici vyrážíme po šotolině kolmo vzhůru. Cesta je to zlá, klouže, je to náročné. Martin na mne pouští kámen, uhýbám a sklouzávám o pár metrů níže. Po tom co dorážíme vyplivnutí nahoru, zjišťujeme, že červené kolečko nikde není. Vydal jsem se tedy se společným batohem do prava, kde jsem zahlédl dědu a traverzuji opět na free až nacházím cestu a křičím na kluky, aby šli za mnou. Nyní již po skále a po zajištěných úsecích zdoláváme metr po metru – je to dlouhé a úmorné, s Martinem se střídáme v nošení batohu, kde z původních 7 l vody zbývá již sotva polovina. Jakmile staneme na vrcholu objímáme veliký nerezový kříž, vyzouváme se a při drobné svačině se kocháe výhledem na okolní masivy a především majestátního Triglavu. Je něco málo po 12 hodině. Za chvíli přichází i náš starý známý děda. Na kříž lepíme samolepku Berghaus Klondike a děláme tak Jarouškovi Stejskalovi reklamu  Děda nás upozorňuje ať si schováme jídlo a ukazuje na kavče a mumlá směrem k nám krade, krade….Hostíme ho kořalkou a vypotí první větu anglicky a sice že tento šnaps je velice odlišný od slovinského šnapsu…. Děda si vytáhne razítkovou barvu a do svého notýsku si tiskne razítko a jakousi hatmatilkou nám vysvětluje, že je tu už podruhé. Fotíme se a připravujeme k odchodu. Při sestupu dolů zjišťujeme, kde jsme udělali při výstupu chybu. S Martinem běžíme dolů mimo značenou cestu hromadou drobných ostrých úlomků a Radim pokračuje po značené cestě. Čekáme na něk u K+N, kde si dáváme malou siestičku. Pozorujeme vybavení co si tam někdo nechal, zřejmě horolezec. Poté dorazíme na bivak IV, kde nám nikdo nevzal věci a vydáváme se směrem zpět, kde pár set metrů pod sedlem kde jsme šli na Križ, odbočujeme po málo znatelné cestě do údolí Krnica přes ferratu vedoucí stěnou Dolkovy Špice. Čeká nás náročný sestup do údolí……Při sestupu ze stěny jsme se dál potýkali se značným nánosem suti, písku a kamení, který byl údajně němým svědkem obrovských povodní, které zde byly před zhruba před měsícem. Cesta byla horší o to, že značení se místy ztrácelo a pěšina občas zmizela, takže bylo zapotřebí být obezřetný, nicméně směr cesty byl zjevný. Pořád dolů Po opuštění ryze sutovité pasáže, jsme se dostali do lesa, ale to už se začalo smrákat. Vytáhli jsme čelovky a baterky a snažili se dorazit do Koče v Krnici. Až jsme jí konečně dosáhli, naše nadšení netrvalo dlouho, byla zavřená. Dobrali jsme tedy alespoň vodu a koukli se s Martinem do mapy. Dohodli jsme se, že zkusíme po tmě dorazit po neznačené cestě k Mihovu domu. Vydali jsme se tedy po široké příjezdové cestě a hledali odbočku vlevo, která měla přijít. Náhle Radim vzrušeně ukazoval do leva a tvrdil, že mezi stromy vidí světélko chaty. Když jsem se podíval směrem, kterým ukazoval, zjistil jsem co viděl a opáčil jsem mu unaveným hlasem: Radime, to je měsíc!  Po dalších peripetiích, na kterých se projevil i pozměněný ráz krajiny po povodních, jsme dorazili na asfaltovou cestu vedoucí k sedlu Vršič. Za chvíli dorážíme k Mihovu domu, a to už je kolem 21 hodin. Dole je zavřeno, ale nahoře se na nás dívá z okénka paní domácí a když přichází německy se sní domlouvám na ubytování, které je za příjemnou cenu 10€. Je ještě ochotná nám i uvařit a tak si dopřáváme po několika dnech „pestré stravy“ domácí slovinskou kuchyni. S Martinem se pouštíme do jeleního gulášku a Radim má kotel špaget, ke kterým dostane i mísu s parmazánem. K tomu nějaké dobré pivečko, tuším že Union. Martin odchází do sprchy i na kutě jako první, mi s Radimem ještě diskutujeme o tom, co že to Radim naposledy četl za knihu a odcházíme také spáti.

Středa

Ráno je nádherné počasí, dáváme si hemenex a pivko a pozorujeme dělníky, kteří spravují asfalt do sedla Vršič. Po tom co se nás Martin nesměle pokusí přemluvit ať zůstaneme do konce týdne, když je tak nádherné počasí, vyrážíme. Jdeme pěšky kolem Ruské kapelice a pokračujeme dále, kolem Koči na Gozdu si všímáme odbočky na Hanzovu Pot, nejtěžší ferratu vedoucí na Prisojnik. Dále se nám otevírá krásné Prisojnikovo okno. Autíčko nacházíme na stejném místě, bez botičky a jdeme se ještě jednou podívat na výhed ze sedla Vršič. Potom sedá Radim do auta, vyzvedáváme věci v Mihově domě a pokračujeme dále směrem k české potažmo banánové republice. Nenecháme si ujít zastávku na Wiener Schnitzel na benzince AGIP cca 100 km od Vídně na zp. cestě. Vedle stojí Land Zeit. Martin mne kamarádky zaveze ještě do Nelepeče za mojí milovanou Kačenkou a tím končí tento náš výlet. V plánu na příště je západnější část pohoří na italských hranicích v čele s Mont Mangartem a Jalovcem. Těšíme se u teď. Bohužel 2 krásné ferraty na které jsme se těšili a sice Via della Vita a Via Italiana jsou uzavřené a zřejmě se ani neplánuje jejich obnovení…To nám ale nadšení neubírá.Těšíme se také na výhled z Bivaku Tarvisio, který je prý tak úchvatný, že lidé kteří tam stanuli spustili hromadnou onanii  Julské Alpy, máme Vás rádi.

  • Alpenverein – kupujte zde nejlevnější a nejlepší pojištění do hor! Produkt rakouské pojišťovny UNIQUA

©Jakub K.